THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě stále vzpomínám na loňský Indigo Fest, kde nejen mě velmi překvapilo vystoupení, u nás do té doby neznámých, Slováků PERSONA NON GRATA. Energický a po instrumentální stránce bezchybný projev kapely ihned navnadil k poptávce po jejích studiových počinech. Pravda, museli jsme si chvíli počkat, ale letos na jaře se věci daly do pohybu a s menší korekcí názvu na PERSONA GRATA skupina vypouští i novou demonahrávku „Kus Hry“.
Pětice ryze instrumentálních skladeb se rozprostírá na ploše třiceti minut, což je z hlediska nahlížení na demonahrávky vcelku dost, ovšem v případě těchto hudebních hračičků se to vzhledem k jejich kreativitě zdá poměrně málo. Nechci začínat recenzi tak kvalitního materiálu kritikou jeho nedostatků, ale nemůžu si pomoct, těch 30 minut mi pokaždé uteče jako voda. Na druhou stranu to však lze hodnotit jako obrovské plus, neboť jsem se během poslechu „Kus Hry“ ani chvíli nenudil. PERSONA GRATA lze sice zařadit do (pro mnohé poměrně nezáživné a posluchačsky náročné) škatulky progresivního rocku, ovšem bylo by velmi unáhlené, pokud vás cokoliv s přívlastkem progresivní okamžitě odrazuje, nahrávce nevěnovat žádnou pozornost. Je sice pravdou, že i PERSONA GRATA kladou hlavní důraz na vynikající a precizní instrumentaci a nejeden motiv, či celá část skladby může svádět k domněnce o hudebním exhibicionismu protagonistů. To ovšem jen do momentu, než si uvědomíte, že tyto jsou pouze účelnými a nedílnými součástkami dobře fungujícího stroje.
První dvojice skladeb „Nebeský Zvon“ a „Agent 007/8“, coby vtipná slovní hříčka, jsou hlavně instrumentální rozcvičkou.. Kapela jakoby se zahřívala a postupně odkrývala své skladatelské možnosti. Postupně vás vtahuje do svého děje a připraví sa na hlavní chod. První jmenovaná je spíše pomalejšího a poklidnějšího ražení, zatímco druhá dokazuje, že bratislavským nejsou cizí ani vlivy tvrdších hudebních odnoží. Hlavní nabídku však tvoří třískladbový koncept „Orient Express“ - legendární vlaková linka spolující Istanbul s Vídní.
Pozvolně plynoucí orientální intro - lakonicky pojmenované „Istanbul (Intro)“ - zní jakoby z amplionů na nádraží v turecké metropoli. Na pozadí zaslechneme ještě ruch přelidněného místního tržiště, než definitivně vyrazíme směr „krasavice na Dunaji“. Prostřední část - „Orient Express“ - má podobu nespoutaného živlu. Stejně tak, jako si to rozběhnutý parní kolos šine Evropou, i PERSONA GRATA popouštějí uzdu svému hudebnímu temperamentu naplno. Prim, i přes nesporné množství zajímavých kytarových motivů a vyhrávek, hraje Adamovo piáno, který v některých momentech nasadí doslová strhující tempo. Takhle nějak si lze představit jednu z podob z posluchačsky přívětivých a atraktivních instrumentálních orgií. Prostřední část desetiminutové kompozice po okromném rozjezdu zvolňuje, stejně tak, jako ani ten nejrychlejší vlak nemůže na své trati neustále závodit s větrem. Závěr - příjezd do Benátek - je však opět ve velkém stylu, zakončen renesanční etudou - „Venice (Outro)“. Negativum bych našel možná v podobě zvuku bicích, který dle mého názoru mohl být průraznější, ale to už bych zřejmě od dema chtěl opravdu moc.
„Kus Hry“ byl pro tuto nahrávku zvolen názvem velmi příznačným, neboť věřím, že to byl pouzek kousek z jedné velké hry, kterou s námi PERSONA GRATA rozehrají v podobě svého alba, jenž je momentálně v přípravě. I tato demonahrávka je však kouskem, který by neměl žádný příznivec instrumentálně vyspělé hudby ignorovat. Dovolím si tvrdit, že letitá tradice slovenského progresu, kterou kdysi započali lidé jako Marián Varga anebo Dežo Ursiny, má v této partě velmi důstojné pokračovatele. Na závěr mohu už jen vyslovit otřepané přání - kéž by jim to vydrželo a hlavně, kéž by se jim podařilo najít schopného vydavatele!
Letitá tradice slovenského rockového progresu má v podobě PERSONA GRATA další zdatné pokračovatele. Pokud kapela sežene schopného vydavatele, budou se ještě dít velké věci!
8,5 / 10
Adam Kuruc
- klavírista
Ivan Boskovic
- gitarista
Ján Šteňo
- bubeník
Martin Huba
- gitarista
Martin Stavrovský
- gitarista
Timotej Strieš
- basgitarista
1. Nebeský zvon
2. Agent 007/8
3. Instanbul (intro)
4. Orient Express
5. Venice (outro)
Kus Hry (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Vlastní náklad
Stopáž: 29:59
Produkce: PERSONA GRATA
Studio: Bratislava
Po delší době šálek čaje vonící progresivitou, který mi velmi zachutnal. Progresivní crossover, který si velmi dobře dokážu představit i jako filmovou hudbu obsahuje opravdu silně zvukomalebné momenty, které vykazují prudce inteligentní aranžérskou práci a navíc jsou prosté od bezbřehých hudebních masturbací, které progresivnímu rocku často uštědřují smrtelné rány. Tím však neříkám, že by na nahrávce byly nějaké banální instrumentální výkony, to vůbec ne. Naopak zde v plné míře vyvěrá talent dělat tento žánr složitě a přesto přístupně, muzikantsky vyspěle, ale bez navoněných okázalostí. Absenci vokálu vítám, stejně jako etnické naplaveniny dávající mnoha skladbám tajemný pach exotiky. Nejlepší demo, jaké jsem za poslední dobu slyšel!!
Tak toto, přátelé, rozhodně ANO. Progres bez zbytečného patosu, se svěžím moderním viděním. S instrumentální bravurou, přesto bez nudných onanií. Bez pěveckých linek, které často (díky rozporuplným hlasových schopnostem československých vokalistů) spíš brzdí. A výsledek je skvělý. Odmyslíme-li drobet rozháraný zvuk, což je na demo nahrávce pochopitelné, máme v podobě PERSONY před sebou OBJEV JAKO HROM! A "Orient Express" je kompozice silná jako kulturistova noha. Pokud by měla být chystaná deska stejně kvalitní, asi se zamiluji.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.